Dnes a denně čtu v podstatě jeden a ten samý příběh. A dnes vám ho tu napíšu také. Není to příběh nikoho konkrétního, jen bych vám na něm ráda ukázala jak moc důležitá jsou slova, která říkáme o sobě, o své situaci a o věcech, kterými procházíme. Způsob jakým je interpretujeme. Zároveň se v tomto příběhu objeví jedna zásadní otázka, kterou pokládá naprostá většina lidí trpících úzkostí, kteří svou situaci CHTĚJÍ změnit. Je to otázka - KDE A JAK ZAČÍT?
'Zdravím, trpím úzkostí od chvíle, kdy se mi narodil syn, což je jich dlouhých 8 let. Dříve jsem bývala holka, která měla své sny a cíle. Ambice. Dnes se můj život omezil pouze na základní věci. Chci zůstávat jen doma a vlastně už ani nejsem tak zábavná jako jsem bývala. Nedokážu synovi dávat péči, kterou by si zasloužil. Prošla jsem ordinacemi několika terapeutů, ale vždy mi v podstatě řekli jen to, co já sama vím. Nepomohlo mi to. Kde a jak mám tedy začít?'
Toto je příběh(mnou přepsaný), který slýchám dnes a denně z několika stran. Ráda bych ho teď rozebrala tak trochu po částech. O čem vypovídají slova a způsob jakým daný člověk komunikuje? Co způsobuje tento styl komunikace v jeho hlavě a jak moc ho ovlivňuje? Slova, která používáme na denní bázi aniž bychom si to uvědomovali totiž mají na průběh našeho dne a poté i celého života obrovský vliv. Já sama si pamatuji na dobu, kdy jsem naprosto nevědomky říkala spoustu věcí, které mi v hlavě vytvářely mé hranice, limity a kotvy.
První bod, na kterém bych se u tohoto příběhu chtěla zastavit je část, kdy člověk píše VŠICHNI MI ŘEKLI TO, CO JÁ SAMA JIŽ VÍM. Situace je v tomto bodu jasná - člověk ví na bázi teorie co je špatně a co by případně měl nebo mohl změnit - co zde ale chybí je bod samotné REALIZACE. Nestačí tyto věci pouze vědět, je potřeba je skutečně aplikovat a vyzkoušet aby se mohlo začít něco měnit. Obecně platí, že NIKDO NEZMĚNÍ své, byť toxické návyky, než pro něj situace bude skutečně neúnosná. Nemá totiž potřebuje je měnit, protože přeci 'ještě se to nějak dá'. Ve spojitosti s úzkostmi ale po nějaké době skutečně přicházejí momenty, kdy daný člověk balancuje na hranici života a smrti. Dostane se do stavu kdy skutečně REÁLNĚ může začít přemýšlet o ukončení života nebo nastávají situace, kdy úzkost začne ničit jeho rodinu, děti, práci - a přesně toto bývají hraniční a rozhodující momenty kdy je schopný REÁLNĚ VĚCI MĚNIT. Do té doby často ne.
Další věc u které bych se ráda v tomto příběhu zastavila je NÁLEPKOVÁNÍ - používání slov jako: NEJSEM UŽ VÍCE ZÁBAVNÁ, NEJSEM DOBRÁ MATKA, JSEM ÚZKOSTKÁŘ, CHCI ZŮSTÁVAT DOMA. Je to způsob, kterým si my sami, dobrovolně vyřazujeme ze života naše koníčky, okolí, práci a další důležité aspekty našeho života. Nálepkování se nejlépe ukazuje na příkladu kuřáků, což jsem již jednou v nějakém postu zmiňovala. Pokud o sobě člověk mluví způsobem JSEM KUŘÁK - nic se nezmění a on kuřákem i nadále zůstane. Podvědomě si tím nechává otevřená zadní vrátka a dopředu již počítá s relapsem. A ten skutečně přijde. On již dopředu vidí moment, kdy zase skončí se zapálenou cigaretou - té situaci nejčastěji nalepí masku stresu - 'vrátil jsem ke kouření protože'...reálný důvod je ten, protože mi chyběla disciplína a nebyl jsem ochotný tuhle věc změnit. Moje identita je kuřák, já to tak vnímám a tak to i pravděpodobně zůstane, pokud si my sami v hlavě tu svou identitu nezměníme a nepochopíme, že disciplína je v těchto moment rozhodující. Můžeme používat spousty metod, vyzkoušet spoustu věcí - POKUD ALE NEZMĚNÍME NASTAVENÍ VE SVÉ HLAVĚ O SVÉ VLASTNÍ IDENTITĚ jejich účinnost bude platit vždy jen na omezenou dobu. Jakmile se pro nás stanou rutinou, věci sklouznou zpátky do námi dobře známých kolejí.
A že nejsi kuřák a nedokážeš plně pochopit myšlení takového člověka? Dá se to ukázat i na jiném příkladu. Čteš rád knížky? Super - právě v této oblasti se dá poměrně snadno odhadnout jak reaguješ na změny a jaký člověk v tomto směru jsi - přeskakuješ kapitoly? Jsi ten, který přečte první dvě kapitoly a knihu odloží? Nebo skáčeš z jedné na druhou a nepřečteš celou ani jednu? No, je to jeden ze signálů, že podobný přístup máš i v ostatních věcech.
V tomto ohledu je potřeba si uvědomit, že aby se věci skutečně do pohybu daly, je POTŘEBA jim věnovat čas a pokračovat v nich. Nestačí týden. Dva - čtyři měsíce skutečně vydrž a poté teprve můžeš začít hodnotit zda daná věc funguje či nikoliv. Není možné soudit, zda je kniha dobrá po přečtení jedné kapitoly.
Poslední věc u které bych se ráda zastavila v tomto příběhu: ŘÍKAJÍ VĚCI, KTERÉ STEJNĚ VÍM A NEPOMOHLO MI TO.
Ano, kouč/terapeut je součástí řešení - ale ta stejně podstatná část jsi ty samotný. Ani kouč, ani terapeut za tebe tu změnu udělat nemůže. On je tím, kdo ti do rukou dá nástroje, které mohou tvůj stav změnit - nicméně jejich reálnou aplikaci MŮŽEŠ PROVÉST JEN TY SÁM! Existují lidé, kteří si čtou články, poslouchají podcasty, navštěvují ordinace psychologů a VYČKÁVAJÍ CO SE STANE. Nestane se vůbec nic dokud oni sami neaplikují nástroje, které tímto získali do reálného života. Pokud je oni sami nepoužijí, nestane se vůbec nic. Nestačí ty věci vědět, je potřeba je používat. A na druhou stranu pokud se na to budeme dívat z té druhé strany - lidé, kteří svou situaci změnily - je naivní si myslet, že ji za ně změnil lékař nebo léky, které užívají - ano, mohli jim v tom být nápomocní, ale svou situace změnili ONI SAMI svou disciplínou, reálnou změnou, tím, že se aktivně na té cestě podíleli a reálně svou situaci změnit chtěli. Nestačilo jim o změně číst. REÁLNĚ JI PROVEDLI. Převzali zodpovědnost za svůj život, za své chování a provedli reálné kroky k tomu, aby se situace změnila.
A nyní tedy k té poslední větě - otázce - na kterou asi čekáte. Jaká na ní bude odpověď? Jak a kde tedy začít?
Hned v začátku je důležité si říct, že každý máme v hlavě tzv. GPS, které má tu schopnost nás vést a navigovat. Často je ale vyřazena z provozu z důvodu nejasného cíle. Destinace nebyla dostatečně specifikována a tak GPS nefunguje. Co tím myslím? Nestačí si říct 'CHCI BÝT BEZ ÚZKOSTI, CHCI BÝT ŠŤASTNÝ. Je to tak moc obecný pojem, že tato GPS neví kudy nás má navigovat a jaké cesty nám nabídnout k dosažení tohoto cíle.
Prvním krokem k úspěšnému dosažení cíle je PŘESNÁ SPECIFIKACE NAŠÍ CÍLOVÉ DESTINACE. V životě člověka je velká spousta oblastí, ať už práce, rodina, zdraví, přátelé. Tyto oblasti je dobré si v začátku rozebrat a přesně specifikovat své cíle. Popsat aktuální situace v každé z těchto oblasti a upřímně si říct, která z těchto oblastí potřebuje změnu a jakou změnu. Co nejkonkrétněji popsat naše cíle ve všech těchto oblastech. Přesnou identifikací a pojmenováním těchto cílů se nám odkrývají cesty, kterými se můžeme dát a konkrétní věci, které potřebujeme změnit nebo na nich pracovat. Tím se situace stává přehlednější a to zamotané klubko vlny se nám tím začíná postupně rozmotávat. Neřešíme najednou jeden veliký problém, ale je rozdělený na části. Všechny tato oblasti s úzkostmi mohou souviset a změny v těchto oblastech často ovlivní celkový stav člověka, jelikož ÚZKOST BÝVÁ POUZE MANIFESTACE NĚJAKÉHO JINÉHO PROBLÉMU. BÝVÁ TO JIŽ NÁSLEDEK.
Čím čistější pohled si na celou situaci uděláme, tím méně neočekávaných reakcí přijde a také tímto způsobem odhalíme oblasti, které již tzv. hoří a jsou prioritou. Zmizí tím námi tolik nenáviděný chaos a my máme možnost si zároveň roztřídit věci na ty, které ovlivnit můžeme a které nikoliv. Vyvarujeme se tím momentu, kdy věnujeme stále dokola energii věcem, které změnit nemůžeme a tím pádem energií, kterou bychom mohli využít k reálné změně, plýtváme naprázdno.
Důležitý bod tohoto úplného začátku je jednoznačně v tom, aby jsme k sobě v tento rozhodující moment byli ZCELA UPŘÍMNÍ. Upřímně a přesně pojmenovali věci, které děláme špatně. Ano, jsou věci, které děláme špatně a není možné je omlouvat tím a poté zase něčím jiným. MY JSME DŮVODEM PROČ JE TAK DĚLÁME. MY SE ROZHODLI JE DĚLAT TAKTO A MY JEDINÍ TO MŮŽEME ZMĚNIT.
Zároveň stejně podstatná věc v tuto chvíli je, že ODSTRANĚNÍM SYMPTOMŮ/PŘÍZNAKŮ NEELIMINUJEME PŘÍČINU A NIC SE NEZMĚNÍ. Tyto symptomy/příznaky se budou pouze manifestovat jiným způsobem, problém ale bude stále přetrvávat.
Tuto situaci já ráda přirovnávám k vánočnímu stromečku. Pokud pod něj budeme dávat polínka a zapalovat je, VŽDY NÁM SHOŘÍ. Nelze hledat způsob jak zapalovat polínka pod stromkem bez toho aby shořel. Musíme odstranit příčinu - ta zapálená polínka pod ním - a poté neshoří. Tato situace je totožná - nemůžeme odstraňovat následky - symptomy. Potřebujeme odstranit příčinu - toxický návyk.
Závěrem bych jen chtěla říct, že svět není černobílý a my máme miliony možností jakým směrem se můžeme dát. Vzpomeňte si v tomto ohledu na děti - když se o něco snaží a způsob, kterým to dělají nefunguje - jejich reakce je taková, že se snaží najít způsob jak by to přeci jen šlo provést. Změní taktiku, změní cestu - nikoliv cíl. A přesně v tomto ohledu je dobré se jimi inspirovat - není pravda, že pokud nefunguje jedna cesta - není to možné. Cestu je potřeba změnit a najít takovou, která fungovat bude. Není potřeba a není naším cílem AKCEPTOVAT SITUACI TAKOVOU JAKÁ JE. Naším cílem je ji změnit. Jejím akceptováním jsme odsouzeni k tomu, že tato verze nás samotných bude mít trvalý charakter.
Comments