Bolest z rozchodu...bolest ze ztráty přítele nebo fyzická bolest. Všechno jsou to bolesti, které pozná každý z nás bez rozdílu. Většina lidí již ví jak každá z těchto konkrétních situací bolí ač se mohou intenzitou lišit.
Nicméně intenzita bolesti po ztrátě dítěte v jakékoliv věku(prenatálně, již po narození, ...) je taková o které spousta lidí nemá ani ponětí, že existuje. Nedá se ničím změřit, popsat, vysvětlit nebo ukázat. S naprostou jistotou vám mohu říct, že to je bolest taková, která vám nedovolí myslet, vidět, cítit, žít...alespoň tedy na nějakou dobu.
V této věci se vracíme a lehce dotýkáme jednoho z minulých postů. Velká spousta lidí je stále přesvědčená, že matka, která své dítě nikdy NEVIDĚLA, NEDRŽELA, NESLYŠELA přeci nemůže cítit tak ochromující bolest. Je to jeden z největších omylů - MŮŽE A REÁLNĚ CÍTÍ. Jak jsem již říkala, bolest rodičů, které ztratili své dítě již po narození je obrovská a nepopsatelná, nicméně není VĚTŠÍ. JE JINÁ. Oběma těmto skupinám se zhroutil celý svět...obě tyto skupiny najednou nevidí budoucnost - někdo jim ji vzal a nenávratně smazal. U každé z těchto skupin bude zpracování této tragédie a traumatu probíhat jiným způsobem a půjde jiným tempem - v základu se ale lišit nebude. Obě tyto skupiny před sebou mají neuvěřitelně těžkou cestu na které jejich hlavním úkolem bude vytvořit si svět NOVÝ. Svět takový, ve kterém nebudou jen přežívat, budou žít, ALE zůstane tam místo právě i pro jejich, v naprostém tichu, narozené miminko. Je to jeden z nejtěžších úkolů v životě člověka, kterého toto trauma potká, ale zároveň je to moment, kdy se člověku ujasní priority, změní pohled na svět a zjistí kdo sám je. Zní to naprosto nereálně, ale velká spousta lidí právě touto životní zkouškou najde samo sebe. Stanou se jiným člověkem. Pocítí(bohužel) bolest takové intenzity, že další...ostatní bolesti se pro ně v mnoha ohledech mohou stát snesitelnější. Projdou cestou do pekla a zase zpátky.
A teď opět, jako to dělám vždycky...pokud právě ty jdeš tím peklem. Já vím, že je to bolest, kterou neznáš. Bolest, díky které neslyšíš, necítíš, nevidíš a skoro ani nedýcháš. A bolest o které si ani neměla ponětí, že existuje. Ale ač se ti to teď zdá jako nesmysl i tahle bolest se utiší - nezmizí, ale otupí. Její intenzita nebude vždy taková jako teď. Neexistuje žádný prášek ani nikdo, kdo by ji dokázal utišit teď hned i když bys byla ochotná obětovat za to cokoliv. Tohle je bolest, kterou si musíš odžít...nikam ji nehnat. Nesnažit se ji umlčet. Bolí, bolí teď moc a ještě bolet bude. Ale nebude to trvat věčně. Nech ji bolet, plač, křič, něco klidně rozbij...ale nech ji bolet.
Je to úplně přirozené, že teď nevíš kde jsi a co se kolem tebe děje. Je to pocit silný natolik, že ti ani nedovolí vnímat každodenní realitu. Tvoje dny stojí a nebo se jen bez tvého povšimnutí přelévají dál. Ale všechno tohle je normální. Nikde není napsáno a není to ani možné ti určit čas za jak dlouho MUSÍŠ být v pořádku. Za jak dlouho se musíš vrátit do každodenního koloběhu...tahle doba je jen na tobě. Víš, celá tahle bolest, celý tenhle proces má určité fáze a každá jedna z nich je důležitá. Přijdeš do fáze, kdy budeš hledat toho, kdo za to může. Přijdeš také do fáze naprostého zoufalství. Ale také budeš ve fázi neuvěřitelného vzteku. A na všechny tyhle fáze máš právo. Potřebuješ je odžít. Dovol sama sobě si je odžít. Víš, já sama spoustu fází vynechala s dobrým úmyslem, že si takto pomůžu. Snažila jsem se tu bolest v sobě udusit všemi možnými způsoby. Byla frustrovaná tím, že to nejde...nakonec se mi to (bohužel) podařilo. Svou bolest jsem v sobě v ten jeden konkrétní moment udusila...ona ale naneštěstí nezmizela. Jen jsem jí zamkla někde hluboko sebe a v ten nejméně očekávaný moment se přihlásila o slovo. Vytvořila ve mě bloky se kterýma jsem poté bojovala roky.
Dnes, s odstupem času, již vím, že to nebylo to správné řešení a že naopak jsem si měla dovolit tu bolest a všechny její fáze odžít. Projít tím, ať to bylo jakkoliv nepříjemné. Takováto neodžitá bolest nebo přeskočená fáze bohužel nemizí...jen se schovává.
Je jasné, že v tomhle tématu asi neexistují rady, které by platily pro všechny...předem nastavená pravidla někým. Ale jestli ti mohu dát jednu radu, jako matka, která šla cestou do pekla a zpátky dvakrát, NESNAŽ SE TEN PROCES URYCHLIT. Všechno má svůj čas a i když se ti to teď jeví tak, že nevydržíš ani jednu další sekundu...věř mi v tom, že právě tyhle chvíle budou do budoucna ty rozhodující. Já ani nikdo jiný ti nedokážeme dát zaručený recept na tvůj následující krok...nicméně přesvědčená jsem o tom, že tím prvním a jedním z nejdůležitějších kroků je si ODPUSTIT.
コメント