V jednom z minulých příspěvků jsem psala, že bych se ráda dotkla části cesty, kdy maminka odpustí sobě...odpustí životu. A přichází fáze, kdy CHCE DÍTĚ HNED, TEĎ A JE UPLNĚ JEDNO S KÝM.
Všechny z nás, které prošly tuto cestu do pekla a zpátky se dělí na skupiny dvě. Ty, které dítě chtějí za jakýchkoliv okolností a poté ty, které mají pocit, že už ho naopak nechtějí nikdy.
Já jsem dlouhou dobu patřila do té první. Tato reakce je naprosto logická...mamince zůstala prázdná náruč. Náruč, která nemá koho svírat a nemá komu dát to neuvěřitelné množství lásky. Její život se tedy změní na HON ZA DALŠÍM MIMINKEM. Ano, je jí jedno s kým. Je jí jedno úplně všechno a na jediné, na čem záleží je TO DÍTĚ MÍT. Občas může na okolí působit jako blázen...nemá jiný cíl - jenom mít miminko. Mít ho teď, hned. Názory lékařů často neslyší, názor partnera ji nezajímá. Je schopná obětovat vše - naprosto vše. Ano, je schopná obětovat i partnera.
Teď by vám mohlo připadat, že je sobecká...není. Jen se snaží jakýmkoliv způsobem a za jakoukoliv cenu zaplnit to prázdné místo, které vzniklo. Snaží se svou prázdnou náruč změnit v náruč, ve které bude jedno malé/velké štěstí.
Často se stává, že v téhle fázi se v hlavě matky objeví myšlenka: bude to MOJE MIMINKO. jenom MOJE. nepotřebuji k němu NIKOHO. ani OTCE. bude to MOJE ŠTĚSTÍ, které mi NIKDO nebude moct NIKDY vzít.
Že to zní šíleně? Možná ano, ale já nebyla jiná. Nechtěla jsem rodinu. Nechtěla jsem spokojený vztah. Chtěla jsem to, co mi osud vzal - DÍTĚ. Já sama. A život mi to umožnil, ALE...
Jsem člověk, co věří, že v životě platí pravidlo rovnováhy, zlé věci vyvažují ty dobré a zase naopak i když to tak člověku občas nepřipadá. Život mi tedy 'toto štěstí' umožnil. Krátce po narození Kristiny mi začalo pod srdcem bít srdíčko další. Já, plně zaslepená touhou MÍT DÍTĚ, jsem neviděla vůbec nic špatného na tom, že jsem v naprosto nefungujícím vztahu - lépe řečeno sama. Já jsem měla pocit, že jsem vyhrála. Dostala jsem JENOM MOJE ŠTĚSTÍ. A toto štěstí...se najednou změnilo v druhou cestu do pekla a zpátky. V šestém měsíci jsem o syna přišla. Opět se opakovala situace, kdy jsem ho musela porodit v úplném tichu. A moje náruč se stala prázdnou na druhý pokus. Podruhé jsem v jeden jediný moment nebyla schopná vidět, slyšet a cítit.
Tímto postem bych nechtěla vyvolávat s maminkách, které přišli o miminko strach nebo obavy z dalšího těhotenství. Je to případ naprosto ojedinělý a byla to opět shoda několika nešťastných náhod najednou. Nicméně mě samotnou to naučilo, že věci se nedají hnát pod tlakem. Jsou v životě chvíle, kdy neprorazím hlavou zeď. A na určitě věci si člověk musí počkat...to čekání za to jednoznačně stojí.
I já jsem si musela počkat na moment, kdy jsem se stala MATKOU v tom slova smyslu, ve kterém si ho každá z nás představuje. Sám, bez mého tlaku, musel přijít moment, kdy jsem byla připravená a byl připravený i nový život, kterému jsem se stala matkou. A ať už tomu věříš nebo ne...ten moment přijde i u tebe. Asi by ses mě teď zeptala, jak ten moment poznáš...víš, nedokážu ti na to odpovědět a dát jednu konkrétní radu...ale vím, že ho poznáš. Stejně jako jsem ho poznala já. Je to moment, kdy si budeš jistá a budeš vědět, že je to správně. Budeš to cítit. Jen si dej čas...nezáleží na tom, zda to bude několik měsíců a nebo rok. Matkou se staneš už napořád, takže co je oproti tomu rok čekání? Nic i když ti to teď připadá jako doba nekonečná. Využij tuhle dobu k tomu, aby jsi uzdravila svoje srdce a svou mysl. Aby ten nový život, který se tam někde nahoře připravuje na to, že tě bude milovat jak nikdo jiný na světě, přišel k ženě, která bude připravená být mu tou nejlepší matkou. Ženě, která mu vytvoří ty nejlepší podmínky pro to, aby z něj vyrostl človíček šťastný a vyrovnaný. Obklopený láskou a důvěrou.
Spousta lidí by mi teď oponovalo, že na roli matky se připravit nedá a ono skutečně plně se připravit nedá. Tato fáze, ale není o tom, připravit se na to být z principu nejlepší matkou...je o tom uzdravit se a být matkou ZDRAVOU. Matkou vyrovnanou. Matkou, která již více nedrží duši svého prvního miminka pevně sevřenou ve svých rukách. Neopustíš ho nikdy...nezapomeneš nikdy. Jen přijde moment, kdy budeš připravená ho pustit...nechat jít. Tím se uvolní místo, které dřív nebo později zaplní láska života nového.
Nový život, který ti bude růst pod srdcem nebude náhražka ani náplast na tvou bolest. Otevře se úplně nová místnost ve tvém srdci, která bude již navždycky naplněná láskou a bezpečím. Ale k tomu, aby se toto mohlo stát se musíš uzdravit.
V každém postu tohoto typu vždy mluvím k tobě, mamince s prázdnou náručí. V tomhle jediném to bude jiné. V tomhle jediném to nemá smysl. Neuslyšíš mě a já to vím a chápu. Já také neslyšela. Je jenom jedna jediná věta, kterou bych Ti chtěla říct...v tomto směru dej svůj osud jemu(tomu novému životu), dej ho hvězdám a věř mi, že on jediný ví, kdy je ta správná chvíle a kdy se za tebou vydá. Přesně ví v jakou dobu máš ve hvězdách napsáno stát se MATKOU a tvou životní roli ti dopřeje.
Comments