Je to jeden z prvních kroků...krok, který nás posune o velký kus dál, sejme z nás pocit viny, který každá z nás v určitou fázi cítí. Krok, po kterém se mnohým z nás zásadně uleví.
Teď si asi velká spousta z vás říká - jaký pocit viny? Přeci za to nikdo nemůže. Ano, toto je racionální a správná odpověď, kterou ale maminka, která právě ztratila to nejdůležitější co měla, nevidí.
Proč pocit viny...každá z nás ve chvíli, kdy jí pod srdcem začne bít další, druhé srdíčko, začne cítit obrovskou zodpovědnost a pocit, že ona je ta, která toho malého tvorečka musí ochránit před vším zlým. Což je pravda, ALE...v životě bohužel nastávají momenty, kdy ani síla mateřské lásky nedokáže některé hrozby odvrátit. Toto je jedna z nich. A ve chvíli, kdy tomuto faktu maminka začne čelit - začne trpět pocitem viny. Má pocit, že zklamala. V hlavě jí zní: 'Já jsem přeci ta, co to měla poznat...co to měla cítit...co tomu měla zabránit.' - NENÍ TO MOŽNÉ. Ale tento fakt maminka v tu chvíli není schopná přijmout, připustit si a vnímat. Má pocit, že zklamala a je to její vina, ničí jiný.
Brzy na to, kdy začne trpět pocitem viny, se začnou dostavovat myšlenky typu: 'Kdybych udělala toto - nestalo by se to. Kdybych nedělala toto - nestalo by to.' - těch kdyby jsou miliony. Paradox je to, že v drtivé většině žádné z těchto kdyby by ani v nejmenším situaci nezměnilo. Zbavit se těchto myšlenek, které ji pronásledují každou sekundu, na každém kroku a tím i pocitu viny je jedna z nejtěžších věcí. Připustit si fakt, že neexistuje NIC čím se daná situace dala změnit. Potřebuje to velkou dávku času a trpělivosti.
Je to jedna z prvních fází ve které se maminka po ztrátě miminka prenatálně ocitne. Často za ní hned následuje fáze: 'Když tedy za to nemůžu já, NĚKDO ANO a já ho najdu. Najdu člověka, který za to může. Který udělal chybu a vzal mi to nejcennější, co jsem měla.'. Této fázi bych se chtěla věnovat hned v dalším článku, ale teď...
...zase to naše známé. Tíží tě pocit viny? Máš pocit, že ty jsi strůjcem této situace a můžeš za tuto neuvěřitelnou tragédii? Víš i já jsem hledala, co jsem udělala špatně. Pamatuji si momenty, kdy jsem dlouhé hodiny přemýšlela a analyzovala vše, na co jsem byla schopná si vzpomenout - zda jsem tím Kristínce nemohla nějak ublížit nebo ji zachránit. Napadaly mě takové věci, že jsem chodila moc rychle...a určitě jsem jí omotala šňůru kolem nožiček, kde ji měla hodně zamotanou. Byla jsem přesvědčená v určitou fázi, že to byl ten důvod. Poté mě napadaly myšlenky, že kdybych hned, v tu osudnou středu, kdy jsem jí naposledy cítila, jela do nemocnice, určitě bych ji zachránila. PRAVDA BYLA TAKOVÁ, ŽE JSEM NEMOHLA UDĚLAT NIC. Vůbec nic. Nic by nezměnilo fakt, že se Kristině přerušil průtok krve vlivem sraženiny v pupečníku. Nešlo tomu nijak předejít, nešlo to nijak ovlivnit. Žádná z mých aktivit to nemohla změnit. Byla to hra sekund. Jeden moment. A i kdybych v ten jeden moment byla v nemocnici - nikdo by jí pomoct nedokázal.
Odpustila jsem si. Odpustila jsem si, že jsem Kristinu nedokázala zachránit a ty musíš udělat to samé. Udělala jsi vše. Vše co si mohla. Nic víc už udělat nešlo. Milovala jsi, udělala jsi vše, co by dobrá - ta nejlepší - máma mohla udělat. Není to tvoje vina. NENÍ TO NIČÍ VINA. Osud to tak napsal...někde ve hvězdách to tak bylo napsané a nikdo to nemohl změnit. Víš, říká se, že každé takové miminko, které se k nám dolů, na svět, podívá jen na moment nebo někdy ani na ten moment ne, nese nějaký úkol. Přišlo nám sem něco říct, ukázat nebo zařídit. Přišlo něco změnit...a...teď si určitě říkáš, že ten důvod nevíš. No, ani nemůžeš. Je hodně brzy. Ale víš, každá z nás si to své PROČ po nějaké době najde. Najde si svoji absolutní pravdu o které jsem tu už také psala a ta absolutní pravda ti do duše přinese klid. A jestli to tak bylo i u mě? Jestli jsem si i já našla své proč? To víš, že jo. Moje Kristinka měla krásnej úkol. Moji budoucnost ovlivnila zásadním způsobem...ale také jsem si na to své proč musela počkat. Musel přijít správný moment. A on přijde, musíš mi věřit. Přijde sám a často v ten nejméně očekávaný moment. Kruh se uzavře a tobě to začne dávat smysl...teď si ale musíš odpustit. Udělala jsi všechno, co jsi mohla. U mě tato absolutní pravda přišla po šesti letech. Po šesti letech se začal kruh uzavírat a já jsem si najednou byla schopná odpovědět na většinu otázek a odůvodnit kroky, které se v tu dobu děly. Určitě si teď říkáš, že bys to mé PROČ chtěla znát...a já ti ho jednou řeknu. Ale musí na něj přijít taky ten správný moment. Ztráta mojí Kristiny mě naučila neuvěřitelné trpělivosti a tomu, že se věci nedají hnát dopředu pod tlakem. Všechno to jde postupně, puzzle do sebe zapadají jeden dílek po druhém...a já ti to své proč také jednou řeknu. Jen se k tomu dílku musíme postupně dostat. Ale slibuju Ti, že se ti na tváři neobjeví slzy smutku a bolesti...ale slzy štěstí a naděje.
Comments