Katastrofické scénáře. Návyk, který má ve svém životě naprostá většina lidí trpících úzkostí. Jak s nimi ale přestat? Na tuhle otázku jsem se ptala dlouhé roky.
Katastrofické scénáře totiž nejsou věc, která rozrazí pomyslné dveře a najednou je tu. Začíná to malou 'kuličkou' ze které se za poměrně krátkou dobu dokáže vytvořit sněhová koule obřích rozměrů, neustále se zvětšuje a její rychlost se dá přirovnat k rychlosti světla. Na jejím začátku je téměř vždy otázka 'ale co když tentokrát je to opravdové? co když tentokrát to není jen úzkost?'. Myšlenka, které věnujeme tolik pozornosti, že často končí tak, kdy daný člověk končí na pohotovosti a je přesvědčen o tom, že tentokrát je to skutečně např. infarkt. Je to věc, která se lidem trpícím panikou a úzkostmi neděje občas. Děje to stále. Stále a pořád dokola a stává se z toho často zmiňovaný začarovaný kruh.
Pamatuju si v tomhle ohledu na stavy, ve kterých jsem se nacházela já a doteď mám v živé paměti jak moc jsem se snažila sama sebe přesvědčit 'nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to'. Bohužel se ta situace vždy dala přirovnat k tomu, že sedím v obýváku a mám tam slona, kterého se snažím nevidět a i přes něj se snažím koukat na televizi. Tahle metoda na mě nikdy nefungovala a slona nešlo nevidět.
Pro daného člověka to bývají momenty, kdy není schopen vnímat okolní svět a soustředí se jen na ten svůj niterní. Není schopen a ani ochoten vnímat nějaký jiný. Klíč v tom, jak vystoupit z toho začarovaného kruhu a ten momentální stres přetnout je najít něco o co mám zájem větší než o aktuální úzkost a čemu jsem schopný pozornost věnovat. Zajímá mě to natolik, že můj zájem o to je silnější než můj zájem o momentální strach.
Abych Vám to ukázala na příkladu, tak uvedu svůj vlastní. Já jsem byla roky naprostou milovnicí australanky a jedné z nejkrásnějších žen planety Olivie Newton-John. Milovala jsem její přístup k životu, k jídlu. Milovala jsem o ní číst knihy, poslouchat s ní rozhovory. A to bylo pro mě něco, co mě zajímalo natolik, že to bylo schopné odvést moji pozornost. Byly to tedy chvíle, kdy jsem si řekla: 'fajn, věci už nemůžou být horší než jsou, udělala jsem všechno a nic nepomáhá a protože se strachu věnuju celý den, dám si teď na hodinu pauzu...za tu hodinu se moc nic nezmění a pak se k tomu strachu můžu vrátit'. V tu chvíli přišel zlom, kdy jsem já sama viděla, že tu hodinu, kdy jsem se věnovala něčemu, co mě zajímalo víc jsem najednou necítila symptomy. Najednou můj tlak v prsu, který jsem normálně cítila celý den nebyl. Jako bych byla úplně zdravá. Byl to moment, kdy jsem pochopila, že úzkost a strach je LHÁŘ A LŽE MI. Převléká se rád i za fyzické symptomy a jenom mě STRAŠÍ A LŽE MI. A čím více pozornosti mu budu věnovat, tím bude růst. Z mojí pozornosti sílí a roste. Já sama mu dávám sílu a krmím ho aby mohl růst do obřích rozměrů.
Setkávám se často s tím, kdy mi klient při sezení řekne: 'vidíte, já celý den cítím tlak na hrudi a bojím se že skutečně infarkt mám a teď když s vámi mluvím, tak to necítím ani na chvilku'. Je to úplně dokonalá demonstrace toho jak moc naše pozornost ovlivňuje míru stresu a dokáže problém zveličit do obrovských rozměrů. Na začátku je vždy jedna malá myšlenka. Na konci je to problém gigantických rozměrů.
Pro informaci hlavou člověka denně projde 50 000 - 70 000 myšlenek. DENNĚ. A rozdíl mezi člověk zdravým a trpícím úzkostí je právě v míře pozornosti, kterou věnuje strachům a obavám. Většina panikářů přemýšlí o všech sférách svého života ve stylu katastrofického scénáře. Ať už jde o zdraví nebo například o finance. 'Hrozně se bojím příštího měsíce, bude to naprostá katastrofa. Jak to vše zvládnu?' - toto je typická myšlenka pro panikáře. Člověk, který netrpí úzkostí si je vědom rizik a možnosti, že by se nemuselo úplně dařit, rozdíl je ale v tom, že se na té myšlence nezasekne a nevěnuje ji tolik pozornosti.
Celá tahle věc bývá spojena v zásadě s tím, že vlivem toho, že nám do života vstoupila úzkost a my jsme ji podvědomě začali věnovat téměř všechnu svoji pozornost, jsme ze svého života vyřadili většinu ne-li úplně všechny naše koníčky a věci, které nás zajímají. Tyto věci a koníčky je potřeba do našeho života začít zpět začleňovat.
Tenhle bod nepatří k těm nejjednodušším se kterým se panikáři setkávají a proto je potřeba být k sobě milý a trpělivý. Ne nadarmo se často říká, aby člověk byl velice opatrný na to, jak sám se sebou jedná a mluví. Právě přístup k sobě je to, co je potřeba změnit a co bude hrát naprosto klíčovou roli na naší cestě k uzdravení.
V naprosté většině případů se já a zcela jistě i všichni mí kolegové setkávají s tím, že člověk, který projde tuto velice těžkou zkoušku(pro většinu lidí je to ta úplně nejtěžší v jejich životě) dojde do bodu, kdy se cítí ještě daleko šťastnější a vyrovnanější než v dobu před úzkostí.
Na závěr tohoto článku bych chtěla připomenout tři věci. Jsou to věci, kterým pokud člověk skutečně porozumí a zažije si je, je na půli cesty k vítězství.
1. PROCVIČOVAT - denně a neustále opakovat malé krůčky, nové návyky které si tak nenásilně zažiju a přijmu je za vlastní
2. VYTRVALOST - ne všechny dny jsou jednoduché, ale i v těch těžších to nevzdat a vydržet
3. TRPĚLIVOST - každý je jiný a každý potřebuje jiný čas na uzdravení
Comments