O empatii jsme se minule zajímali v tom smyslu, že lidé s úzkostí jsou občas empatičtí až moc a tato jejich vlastnost jim působí v mnohých případech spíše těžkosti než aby pro ně byla něčím pozitivním.
Často se mi stane, že se setkám s klientem, který ke mně přijde s tím, že vlastně neumí vysvětlit a uchopit toto téma tak, aby mi řekl čeho se vlastně bojí. Co je jeho strach? Trpí strachem, který neumí pojmenovat. Nebojí se toho, že zemře a ani se nebojí toho, že dostane infarkt. V tu chvílí začínáme pátrat...začínáme si povídat o jeho koníčcích, o jeho práci a postupně se dostaneme k mezilidským vztahům. Většinou to bývá trefa do černého. V tu chvíli se často setkám s paradoxem, kdy empatie, která je ve většině případů chápána jako pozitivní vlastnost bývá u tohoto člověka na takové úrovni, až to jemu samotnému život zásadně komplikuje.
Empatie jako taková je samozřejmě pozitivní. Nicméně já se s ní často setkávám v míře, kdy už pozitivní tak docela není. Velká spousta lidí, trpících úzkostí, má empatii na takové úrovni, že na sebe přejímá zodpovědnost za druhé. A to je ten bod, kdy se z empatie v pozitivním slova smyslu může stát něco negativního natolik až to vyústí právě v úzkost.
Každý kolem sebe určitě zná člověka, který sám o sobě nemá žádné závažné problémy, ale problémy v jeho okolí ho ovlivňují natolik až v podstatě nežije život svůj...žije život právě těch ostatních lidí.
Tato věc často souvisí se ZODPOVĚDNOSTÍ. Dalším paradoxem těchto konkrétních případů je, že u naprosté většiny se setkáváme s tím, že tito lidé se bojí a neumí přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život, ale zodpovědnost týkající se lidí v jejich okolí na sebe berou automaticky. A jakkoliv tohle zní nepříjemně nebo nelichotivě, je to jen přímo popsaný stav ve kterém se daný člověk právě nachází. V situacích si přijde nejistý, má pocit, že nad situacemi, které se mu dějí nemá kontrolu a není schopný v tu danou chvíli zpracovat fakt, že směr jakým se bude daná situace ubírat je pouze na něm a je to jeho vlastní zodpovědnost. Zároveň na sebe ale paradoxně bere zodpovědnost za ostatní v tom smyslu, že je jeho povinností reagovat tak, aby ostatním pomohl nebo splnil určitý vzorec chování, který od něj očekává jeho okolí. Takový člověk se pak stává (ne)dobrovolným 'vězněm' aniž by to často od něj jeho okolí očekávalo(nemluvím teď o případech, kdy se v jeho okolí nachází manipulativní jedinec, který tento pocit uměle vytváří). Tento vzorec chování takové lidi často přivádí právě až do stavu úzkostí, kdy se daný člověk cítí bezmocný a permanentně pod tlakem, který často ani neexistuje. Okolí od něj často neočekává pomoc nebo vyřešení jejich problému. Daný člověk ale situaci chápe jako svoji POVINNOST a něco, co udělat přeci MUSÍ. A když to neudělá, následky budou jeho vina. Následuje potom situace, kdy se daný člověk 'bičuje' a vyloženě trýzní myšlenou, že následek, který se stal je jeho vina a jeho ZODPOVĚDNOST.
Spousta lidí by si mohla říct, že je jednoduché změnit v člověku myšlení v tomto směru a že pokud na sebe dokáže brát zodpovědnost za druhé, dokáže to i sám u sebe. Naopak, je to jedna z nejtěžších věcí.
A tedy, je tu otázka - na co se v těchto daných případech zaměřit? Jako ve všem je to hodně individuální, ale z obecného hlediska se snažíme přijít na způsob jak sejmout pocit zodpovědnosti za druhé pomocí nastavení si hranic - kde je prostor můj, kde je prostor druhého člověka. Snažíme se danému člověku nastavit zrcadlo a ukázat mu danou situaci také z té druhé strany a v neposlední řadě se mu snažíme tenhle vzorec chování ukázat 'okénkem do budoucnosti' - tj. jaký směr tímto vzorcem chování může nabrat a jaké benefity by mohl mít život po změně tohoto vzorce chování.
V druhé části se pak snažíme po malých krocích předat otěže zodpovědnosti za vlastní život jemu samotnému. Tato část je hodně závislá na míře sebedůvěry, kterou daný člověk disponuje a zároveň na míře pocitu kontroly nad situacemi, které se mu dějí. Snažíme se mu opět nastavit zrcadlo a tím mu ukázat, že on JEDINÝ rozhoduje a má kontrolu nad svým vlastním životem. Pokud v jeho životě hraje také roli strach z následků, které by mohly jeho vlastním rozhodnutím nastat a je to ten důvod proč není schopný se sám rozhodovat...je dobré se mu na konkrétních situacích pokusit ukázat, že ne vždy je vhodný způsob rozhodování se pod tíhou argumentů někoho dalšího. Samozřejmě jsou situace, kdy rada nebo pohled na věc druhého člověka pomoct může, ale konečné rozhodnutí by mělo být rozhodnutím toho daného člověka, který pak právě nese jeho následky. Ve věci rozhodování je pak možné použít metody, které nerozhodnému člověku pomůžou reálně vidět misky vah, pomoct mu situaci vidět jasněji a v neposlední řadě zmírnit jeho strach z rozhodnutí špatného, které reálně nastat může vždy.
Mohlo by se zdát, že jsem tak trochu odběhla od tématu EMPATIE, ale téma úzkostí je úzce spjato se slovy ZODPOVĚDNOST a kontrola. Být empatický je jedna z nejvíce pozitivních vlastností jakou o člověku můžete říct - jen jako ve všem platí pravidlo - všeho moc škodí.
댓글